Vyhlídka
Cementík šel, pískal si do kroku a kochal se okolím, když najednou uslyšel… Bum!!! Velkou ránu!
Leknutím nadskočil, div že se hlavičkou nebouchnul o větývku, která byla nad ním. Až se trošku vzpamatoval, rozhlédl se, co ten rámus způsobilo. Nic neviděl, ale zdálo se mu, jako by někdo vzlykal.
Zvuk vycházel z křoví hned u cestičky, a tak se tam šel opatrně podívat. Rozhrnul větévky a na zemi tam ležel veliký pták. Cementík se na něj chvíli koukal, pták zase koukal na něj, když najednou spustil:
„Co na mě tak zíráš? No tak mi přece pomoz! Asi mám zlomené křídlo, au, au, au, to bolí!“
Zaskočený Cementík se rychle vzchopil a už mu pomáhal na nohy.
„Bolí to moc?“ zeptal se, protože při pohledu na jeho pochroumané křídlo mu bylo ptáčka líto.
„Kdybys věděl jak! Ale to není ten největší problém. Víš, co je nejhorší? Jak se dostanu domů, do lomu? Mám tam celou rodinu.“
„Ty bydlíš v lomu?“ podivil se Cementík. „Z lomu pocházím i já! A kdo vlastně jsi?“
„Pardon, pardon, zapomněl jsem se představit! Já jsem krkavec velký. Jsem tááák velký, že mě skoro nic neskolí. Tedy až na zlomené křídlo,“ podíval se na něj smutně.
Cementík se na chvíli zamyslel a zvolal: „Mám nápad! Jsme v lese, takže ti na křídlo udělám dlahu z větviček a obvážu ti ho. Pak ale budeme muset do lomu po svých. Stejně už mám namířeno domů, tak můžeme jít spolu. Víš, jakým je to směrem?“
Krkavci se zazářilo v očkách, když zjistil, že se vrátí za svou rodinkou. „Moc rád ti to ukážu, kamaráde, ale když už jsme tady, tak se podívej na lom. Je tady na něj krásný výhled, jen se musí popojít trochu z cesty, přímo z té vidět nejde.“
Jak vypadá takový krkavec?
Krkavec velký