Malá ochut­návka knihy

O maličkém lese

Ještě jsem si vlastně pořádně nevyzkoušela svoje křídla, pomyslela si Deniska a začala šplhat na kámen, který tu čněl ve stráni pod lesem. Nadechla se, roztáhla ruce, roztáhla křídla a než stačila vykročit nohou do prázdna, najednou ji z kamene prudce nadzvedl vítr. To jak vedle ní z trávy vystartoval polekaný bažantí kohoutek.
Deniska se ani nenadála a už letěla… Vznášela se nad polem, nad loukou, nad lesem… Počkat, nad lesem? Tento je nějaký moc maličký, sotva vyšší než tráva na louce… Rozhodla se přistát.
Když si urovnala křídla, rozhlédla se kolem sebe a to, co viděla, jí moc nešlo do hlavy. Stromečky byly úplně malinké, každý si rostl ze své vlastní nádoby a v dálce ani nebylo vidět, kde řady květináčů končí. Deniska se vydala tou stromečkovou alejí, občas také prošla mezi květináči, aby se podívala do vedlejších řádků, a za chvíli se v tom lesíčku úplně ztratila. Zelené přítmí vypadalo tajemně, jen odstíny se občas měnily, místy i do žluta a dokonce i do červena. To podle toho, jaký druh stromečků se zrovna nad ní tyčil. V tajemném přítmí a tichu se občas ozvalo nějaké odfukování a někdy dokonce i pomlaskávání. Deniska se najednou začala trošku bát, snad ani nevěděla proč. Raději se už vydám zpět, rozhodla se a v tu chvíli úplně zapomněla, že má křídla. Ale zato čím dál rychleji pobíhala z uličky do uličky až nakonec ze zoufalství začala volat o pomoc.

„Ssss, tiše, ať mi to tady všechno neprobudíš,” zašeptal někdo za ní, až Deniska leknutím nadskočila. Před ní ale stál starý známý Arborius, držel svůj nezbytný košík s listy a na sobě měl pracovní kalhoty s kšandami a vysoké holínky…
„Koho? Copak tady někdo spí?” zeptala se nechápavě Deniska.
„No, přece stromkové děti, je právě odpolední klid, tak spí…” ukázal Arborius okolo sebe a chystal se něco dodat, když vtom na ně dopadla sprška vody…
„Krucilist, zapomněl jsem, že je čas na zavlažování, honem pojď…” popadl Denisku a utíkali na sluníčko, aby se usušili.
To už se procházeli mezi dlouhými řadami krásných jehličnatých stromků, které rostly rovnou z půdy, ale oproti opravdickému lesu byly také pořád dost malé.
„Kde to vlastně jsme, Arborie?” vyzvídala Deniska.
„No přece ve školce! Přesněji, v okrasné školce.”
Chachá, školka, tak proto to spaní, pomyslela si Deniska.
„Ale co to znamená?” zeptala se.
„No, tady si lidé pěstují stromky a keře, které mají rádi a které si později zasadí tam, kde jim budou dělat radost.”
„Myslela jsem, že stromy rostou samy jen tak, v lese…” podivila se Deniska.
„Samozřejmě, že stromy umí růst samy a taky tak rostou,” trpělivě vysvětloval Arborius.

„Ale divila by ses, i les, jak jej znáš ty, vysadili lidé, a proto tam stromy rostou většinou v řadách. A sazenice pro les si pěstují lidé také ve školce, jenže v lesní… Tam jsou většinou stromy, ze kterých mají lidé užitek.”
„A tady v okrasné školce i takové, které umí lidi rozveselit třeba tím, jak kvetou anebo na podzim vybarvují listí, že?” skočila Deniska Arboriovi do řeči… A hned pokračovala: „A tam vzadu, ty stromky na těch vysokých tenkých kmíncích, proč rostou z těch uzlů?”
„No, ty uzly, to jsou kořenové baly nachystané tak, aby strom dobře vydržel cestu do svého budoucího domova. Takovým stromům se tu říká vzrostlé, ale zahradníci si odtud odvážejí i ty malé stromky a keře v květináčcích. A hned jak je zasadí tam, kam patří, tak…, tak…”
Arborius se zarazil a potutelně se na Denisku usmál. „Víš co? Však jsi dost zvědavá, ty na to už jistě přijdeš sama…
A teď pojď, doprovodím tě odtud, abys tu moc nebloudila…”